Výběr autora malé srdce

v dešti hrají na listy barevné tóny aby nikdo nebyl sám ... déšť je malíř co kapkou maluje svůj tajemný snář ze kterého čtu tvá slova ...

sázela jsi hvězdy do záhonů opilá noc se ti smála ... měsíc tě sledoval stříbřitým zrnem ... od semínka do plného květu ... s lunou v očíc

v prstech jak stříbro tenkou nitkou přede ... kolovrátek ... večerem na nebi sbírá luně zlaté oči ... stařík pod lampou vzpomene s

jemný závoj duše svlékám vznáším se nahý ... poslední lístek v kině osud byl vyprodán ... už nemůžu do kůže vyrývat ti vzkazy … v motýlím

Příběh o hledání smyslu v bezedném moři emocí.

viděl jsem oči a v nich moře tak bylo hluboké a tak smutné ... v papírové lodičce ve tvaru srdce plula jsi v zákrytu své duše šelestem bolesti

z té prošlé zimy jen roztroušené sedimenty vzpomínek jako obžaloba zmrzlých citů a snů kterým už stejně nikdo nevěří ... nech si své lži srd

Mé milované ženě... Je mi líto Peťko, že Jsi ztratila Víru v naši Lásku. Budu na Tebe čekat celý život.

z každého květu píšu báseň z kalíšků veršů ukládám je v sen pro příští milování … světlo svléká stíny duše mraky plují po papíře ve složeném

z mých očí prší K
A
P
K
Y … jako zrcadlo tříštím se v úlomcích slz … hladíš mě pohledem v jednotlivých rotacích až se mi

Být tak básníkem,
provlékl bych slovo klíčovou dírkou
do astrálu,
možná bych zazdil své Ego do slzy,
která vypadla ze starého okap

prstokladem hraji na tvou strunu
něžně
jako umělec znásilněný
uhrančivou hypnózou
tvého pohledu
jsi jako kapka která chce být

Inspirováno Drtikolovou fotografií

Ležel jsem na posteli a prohlížel si jednu z Drtikolových fotografií. Byl to portrét ženy uvězněný v umělcově tvůrčí duši. Jako Bůh jsem tu ženu vzkří

a zas přijde ráno
po kolikáté stejné a přeci jiné
kapky podobné dešti
rose
možná i slze
stékají
zapomenutým malířům