Komentáře odeslané

chodci nocí... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

mimo prostor a čas... bezčasí bezprostornost... jen ty a kůň... jen ty a to, co vnímáš...

03.03.2017 01:32:21 | zelená vílareagovat

balance na hraně... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

vytvářela jsem obraz ze slepou holčičkou, bylo jí devět let, vyráběly jsme, malovaly a přitom si povídaly... rozestavěla jsem barvy po stole a ona si vybírala, rukou malovala to, co ji přišlo na mysl... samozřejmě že nevím, jak ona vnímá to, co tvoří, ale vyprávěla a rozhodně úplně o něčem jiném než o malování...a já ji pozorovala... její oči, které nevidí, ale to neznamená, že v sobě nemají jiskru a jakou... pozorovala jsem, její tvář, jak se tvářila... pozorovala jsem její ruce a jak si vybírá, nesahala po každé barvě, které se dotkla, vybírala si... dívala se na její malbu... ptala se, co vidím... upřimně jsem odpovídala...chceš nůžky a stříhat... chci... dala jsem jí osahat nůžky, bála se, že bolí, neboj, ... stříhala, dala jsem ji osahat lepidlo a lepily jsme... vyndala jsem barevné papíry,které mají v sobě drážky a mají různou hladkost či hrubost, takže je cítila...vše dělala tak neskutečně pečlivě, že jsem dělala opičky, zda fakt nevidí... zeptala se mi, co děláš? nic... ale cítím něco... fascinovala mě... věděla kdy se nadechnu, kdy se nakloním, kdy odejdu... cítila Ajinu, kdy se hnula, tedy také slyšela samozřejmě...a ona ji dávala hlavu na nohy či si jí k nim lehala... vždy s jistou ji pohladila... mamka by mi nůžky nikdy nepůjčila, pronesla.. bojí se, aby ses nezranila... proč se bojí, když ty se nebojíš? protože nejsem tvoje máma pomyslela jsem si, ale říkám, protože se do obrázku hodí, když něco vystřihneš... naštěstí se už nezeptala jestli se bojím...:-)vyndala jsem i prstové barvy... hladila je, prsty se jich dotýkala tak, že jsem měla pocit, že si s nimi snad povídá tělesně... jaké je slunce? zeptala se... žluté... kulaté... hřeje... dává světlo...září... zavíráš před ním oči... pálí...jak vypadá kulaté... nevěděla jsem co říct a tak jsem ji vzala za ruce a zatočily jsme se dokola... takhle... točila se jí hlava... to je kulatost ano... nechci být kulatá... nejsi, neboj... učeš mi vlasy, pronesla najednou, tak jsem ji česala... milovala, když se jí někdo dotýkal, vycházela vstříc dotekům, zavírala oči... vyprávěla o všem, co neviděla vnímala tisíckrát intenzivněji...neustále se otáčela za mým hlasem... hladila psa, který byl také barevným dílem a já se usmívala... pozorujíc obě dvě spolu na zemi, jak ona ležela na psí dámě a ona skoro ani nedýchala aby nepřerušila tok jejich energií či čeho... a holčička se ji dotkla tak, jako by rukou chtěla zachytit i ten nejmenší detail...seděla jsem u nich a fascinována celým tímto procesem jsem se jen vrtěním ocasu psa ujišťovala, že dýchá... neuvěřitelný...to zvíře se pohybovalo stejnou rychlostí jako ona holčička... měla jsem slzy v očích, jak mi to zasahovalo...když odcházela objala mě... sklonila se k psovi, objala ho a ona se o ní opřela... chytla mě za ruku, pohladila ...
ahoj... a odešla s maminkou...
pes se zvedl a šel je doprovodit, seděla před autem a pozorovala je... nevolala jsem jí, věděla jsem, že dělá co musí... pak přišla, dloubla mi čumákem do ruky , pohladila jsem jí a lehla si na místo... sedla jsem si k ní a s údivem ji pozorovala... sedla si, dala mi packu a štěkla...

dojem času a vývoje reality nenajdete v opravách
ale v zachycení přirozené změny
neukončeného růstu

03.03.2017 01:25:14 | zelená vílareagovat

plá/že ví... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

chvíle u moře... letos v zálivu byly neuvěřitelný vlny, vytáhly mě z postele ušima... byla jsem fascinována... to bylo neuvěřitelný, okamžitě jsem skočila do vody, tedy skočila, byla jsem vlnou skočena... křičela jsem, smála se, otírala si sůl z očí a říkala si ještě tahle a přejde to, ne další a další... prskala jsem slanou vodu... otírala si oči, pálilo mě všechno s chechtala jsem se... když nás večer vezl převozník na večeři bála jsem se... ale usmívala jsem se... houpalo to a on jistej sám sebou ještě houpal... seděla jsem na druhém břehu v hospůdce a pozorovala tu krásu se zapadajícím sluncem...a přála si, abych tam mohla zůstat... dva mladí číšníci nás obsluhovali a někdo vyprávěl něco, nevím už co, ale mě to rozesmálo, ale děsně...a jak říká moje mamka tvůj smích je strašnej... takže jsem se nezastavitelně chechtala, otírala si slzy a jeden číšník co nás měl v oblibě vylezl ven, opřel se o zídku, pozoroval nás, vůbec ničemu nerozuměl a chechtal se... podíval se na mě a rozesmál se opět... asi jsem se trochu styděla a švagr říká, se ti směje... od té doby nás obsluhoval jen on...zdravil mě Achoj...švagr mi říká, podívej jak vždy vyleze, když se směješ... říkám mu, já to ale jinak neumím... poslední večer jim říkám, pojďte dáme si panáka na poslední noc... podívej kolik to stojí, zašklebil se švagr, to je fuk ne, jsi tu poslední večer a naposledy, nebudeme chudší o tolik,, odmítl,,, ptala jsem se našeho smějícího číšníka jak co chutná, tohle si dejte, to piju také... a tak jsme objednali dvakrát to, co doporučoval a jedno mně jiné... přinesl to a panáka dal před švagra, nene, povídám to je pro vás... tak jsme si ťukli ... smál se... proč kupujete panáka cizímu člověku? ptal se švagr,,, cizímu?? není cizí a proč? jen tak... třeba jen proto, že tolik dní se nám věnoval, třeba proto, že se smál, třeba proto, že to jak se smál si budu už vždycky pamatovat... třeba proto, že jsem tu zažila týdny krásy... třeba proto, že tohle místo je krásný a jsem tu naposledy... než přijel převozník seděla jsem na kamenech a dívala se na moře... neplakala jsem,ale tekly mi slzy po tvářích... hladila jsem očima celou tuhle zátoku, hladila jsem kameny kolem sebe a byla šťastná, vděčná i smutná z loučení... v domě jsem se rozhlížela a dívala na vše déle než normálně... ale říkala jsem si,že tenhle ostrov a tohle místo ještě navštívím... musím, protože jsem si ho zamilovala... musím, protože můžu se ještě vrátit... musím, protože je prostě kouzelný...

proti obloze
ve tmě
hučel příboj
kůže oceánu se vzdouvala
pod kropenatou září
z noci vybíhaly
dlouhé bledé vlny
a tříštily se o pobřeží
přílivová jezírka zářila
v temných skalách
jako tavící pícky

03.03.2017 00:42:39 | zelená vílareagovat

Zář... Publikoval(a): zelená víla | Básně » Ostatní

ještě že to zrcadlení máme... :-)

zelenou miluju...
a beru tě s tou největší rezervou jakou v autě mám, nemám sice žádnou,protože moderní doba si žádá moderní spreje, který tě naplní po okraj, že dojedeš, tedy to kolo na to nejblbější místo, který existuje... ale fajn, jdu si fouknout a dojedu na rezervu nebo na rezervy :-)))

03.03.2017 00:20:20 | zelená vílareagovat

přesýpání... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

koupila jsem dětem písek, v plastové bedně písek, co vydrží x let a je tvárnej a hýbe se...fakt... týýýýjo, to je neskutečná věc... něco z něj postavíš a on jakoby ožívá... rozpadá se, hýbe se ti v ruce... tvaruje se v to, co následně chce on... baví mě jen ho pozorovat.. jojo, číslo na psychiatra mám :-))) víc než ty děti jsem z toho byla unešená já... ony trochu zklamané z toho, že nedrží nekonečně, jen jsem říkala , dívejte se... nechtěly se dívat a jooo, já se jim nedivím,chtěly sahat, chtěly stavět, chtěly, aby to bylo pořád a pořád ne aby se to změnilo... ale tak pak to přijaly... ty jejich oči, jak pozorovaly, co se to děje s tím jejich hradem, co postavily, jak se boří, ale dělá vlny a proudí a proudí a proudí... nevím jestli je to fascinovalo jako mě, ale bylo to dokonalý... zářící oči překvapením, teto?? copak? a ticho... smála jsem se, dívej, dotkni se... a oni po svém, plácly mě do dlaně a písek se rozletěl kolem... joooooo....sněží křičela jsem a nedívala se na učitelku co ně mě dělala tytyty... ty ty ty si to uklidíš... :)))
tak si to pojďte taky zkusit... šla... za dvě hodiny jsem jí písek brala z dlaně a křičela obědyyyy ... :-))))
kolik radosti taková jedna plastová bedna plná čehosi, podobného písku dokáže...

Damien Rice - Back To Her Man (Unmixed, Unmastered)

03.03.2017 00:15:02 | zelená vílareagovat

prsení... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

nedávno měla naše rodinná kamarádka šedesáté narozeniny, je to kamarádka mojí mamky... slavilo tam více lidí a bylo to prima...
naše rodiny se znají spousty let, spousty lidí již odešlo tam někam... a ono přátelství trvá...oslava byla v jedné příjemné hospůdce, znala jsem téměř všechny,někoho méně a někoho více... měla jsem z tolika lidí najednou trošku strach, ale bylo to moc krásný... hrálo tam rádio a oslavenkyně se svou kamarádkou prostě tančily... kámoško vstávej, jdeme prsit, volaly... a trsaly... prostě jen tak, v hospůdce, kde se netančí jsme prostě tančili... popíjeli šáno, muži pivko a debatovalo se a tančilo... seděla jsem a pozorovala tu atmosféru, usmívala jsem se... tolik energie a úsměvu tam bylo... radosti... pozorovala jsem ty dvě kámošky - jedné šedesát, druhé sedmdesát... prožívají společně už tak třicet let... každá má jedno vnouče, prožívaly spolu radost... oběma zemřeli manželé, prožívaly spolu bolest...chodí spolu ven, jezdí spolu na dovolenou, ob den spolu dají lahvinku vína, někdy u toho pláčou, někdy se smějou... pozorovala jsem to pouto, tu lásku mezi dvěma kamarádkama, která toho prošla tolik...občas jsem měla slzy v očích za to, jak krásný obě jsou, jak se smějí a objímají, jak jim šlehačka z dortu zůstává na rtech a jak si ji opatrně a s jiskrou v oku sundavají... dívala se na ostatní, jak jsou nakaženi tou jejich přívětivostí a tancem... není to ani rok, co té jedné zemřel manžel... prožívali jsme všichni pět let s jeho nemocí, akčnili jsme buď tady nebo u nich, povídali si u nás v pergole, věřili jsme na zázraky... cítila jsem ho, že se na tu svoji ženu dívá a je šťastnej za ten den a za ten večer... pozorovala jsem jejich dceru, která ten den také slavila... cítila jsem její smutek z toho, že tu táta není, ale i vděčnost, že ze tří měsíců, co tu měl být se stalo pět let... a taky jsem tančila, se zavřenýma očima se točila dokola a užívala si tuhle radost, která byla... radost lidí, kteří se nezapomněli i přes to vše bavit, smát a dát to,dát to dál...

víte co znamená naslouchat vnitřnímu hlasu
to znamená naslouchat jiným

její srdce bylo jedno z těch
která nelpějí na jiných jako na modlách
neboť uctívání neumí připustit sebemenší kaz
to její mělo přilnavost břečťanu
kdy stejně jako ta rostlina sleduje
i vady kmene který obepíná
až si je zamiluje

02.03.2017 23:56:37 | zelená vílareagovat

Zář... Publikoval(a): zelená víla | Básně » Ostatní

to jsi přeci ty taktéž...

02.03.2017 23:28:59 | zelená vílareagovat

Zář... Publikoval(a): zelená víla | Básně » Ostatní

:-))))
jéje, tak na ní koukala moje babička... :-)) mám velké štěstí nejsem slepá a nechodím v zelených šatech... díky za připomenutí babičky:-)))

02.03.2017 23:28:16 | zelená vílareagovat

no ne!...konečně... Publikoval(a): enigman | Úvahy » Ze života

nu a co multivesmír? :-)
nu, možná je celému vesmíru úplně fuk, co se nám děje... nu a proč by také vše mělo býti vysvětlitelné? což si myslím, že fakt není... a také jsem já osobně přestala tu vysvětlitelnost hledat, protože, když je něco nevysvětlitelné halí se to krásné formy vysvětlitelné nevysvětlitelnosti a pak tedy o tom může nevysvětlitelně přemýšlet, ale vysvětlení se nám nikdy nedostane... a tak to má být... to je jako ta prostorová uzavřenost bez hranice... první co nás napadne je, abychom tu hranici mohli vysvětlitelně překročit, ale proč ji vůbec překračovat a proč vůbec vysvětlitelně, že :-)))

02.03.2017 23:25:53 | zelená vílareagovat

Zář... Publikoval(a): zelená víla | Básně » Ostatní

Děkuju...
mám talent na blbosti to jooo...na básnění jsou tu jiní :-)) já si brmlám... :-)

02.03.2017 23:09:55 | zelená vílareagovat

Zář... Publikoval(a): zelená víla | Básně » Ostatní

Děkuju...
proč Esmeralda?

02.03.2017 23:07:37 | zelená vílareagovat

Zhostit se role dané do vínku Publikoval(a): kudlankaW | Úvahy » Filozofické

supéééééér.... :-)

02.03.2017 23:03:14 | zelená vílareagovat

FRR-SENSEI A IKEBANA Publikoval(a): Iva Husárková | Básně » Láska

tak jsi mi tedy rozsekala... tady obdivuju já tebe...

kurňa co mají všichni s těma kočkama... vyštěkla ta starší retrívřice...
ser na kočky, už je ti třináct... zívla po ní ta mladší...
zmlkněte obě dvě, mě panička na rozdíl od vás unese ( to bych polemizovala, jestli zima bude trvat ještě chvilku) .... zamlela zazimovaná teta agáta z křesla a v závorce já...
nebuď drzá, zívla ta mladší a skočila na křeslo na tetu agátu...

zašustila jsem igelitem od pamlsků a svorně sedí přede mnou všechny tři... tři sestry :-))) co z toho plyne? kočka nebo pes, jak jde o žrádlo, ztichnou všechny... :-)

02.03.2017 22:59:41 | zelená vílareagovat

ZAMILOVANOST Publikoval(a): Amonasr | Aforismus, citát, říkanka » Ostatní

to je dobrý... přemýšlím jestli jsem někdy byla zamilována do těla... :-) a ještě k tomu do cizího... ovšem jsem se teď rozesmála, byla jsem na večeři v Praze se švagrem a se švagrovou, kousek od parlamentu :-) když jsme šli v noci domů, tak jsme díky cestě kolem parlamentu glosovali politicky a nevím proč o prezidentovi... švagr pronesl mě baví... já jsem odpůrce, po dvou čtrnáctistupňových pivech jsem měla rozvázáno a říkám mu,jak tě může bavit někdo takhle přisprostlej? někdo kdo se klaní před ruskem a čínou? někdo kdo se dokáže zmatlat u korunovačních klenot? a ještě je hlavou naší země...? a zakopla jsem o dlažební kostku položenou na dlažebních kostkách.. okamžitě jsem ji držela v ruce, polož jí, hřměl švagr, tady jsou všude kamery a vypadáš jako že ji chceš někam hodit...:-) to mě pobavilo, jen jí držím a odvezu si ji domů a strčila jsem ji do své miniaturní kabelky, co jí to málem urvalo ucho... chechtala jsem se a polemizovala nahlas o tom, zda je prezident v.l nebo není a procházela kolem dvou policejních orgánů, švagr přešel na druhý chodník a já se smála tak, že policejní orgán neřekl ani slovo a smál se taky... partner šel vedle mě a říkal, že svoboda slova je jedna věc a urážka druhá... říkám, jistě, taky neříkám, že je blbec, ale že je .... a to není urážka... :-))) doma jsem hrdě položila dlažební kostku na stůl... dnes ji přidala ke kamenům z magických míst... :-)))) dobře, dobře... nemusíme spolu souhlasit, ale já se tedy do jednoho těla zamilovala i když v tom negativním... lze to? lze jak vidno, díky, tohle jsem netušila :-))) jojo už mlčím...:-)))

02.03.2017 22:43:19 | zelená vílareagovat

jsem na horách Publikoval(a): Philogyny1 | Miniatura, hříčka » Ostatní

kdysi mi někdo vyprávěl, jak se opil pes...nějakej mrňous vypil sklenku vína.. motal se, nemohl se ani vyčůrat, padal jak onen sud na zem... měl jako hračku plyšového zajíce... inu vydali se s ním na veterinu, dostal kapačku a radu, ať se z toho vyspí... doma ho uložili do postele, namočili zajíce a tak ležel v posteli se zajícem na hlavě a spal, další dva dny měl pěknou kocovinu... inu zase pomohl zajíc... a tuším, že říkali, že si další líznutí ze sklenky vína dosti rozmyslel :-)))a svou hračku v zaječí podobě měl prý ještě raději než předtím...

02.03.2017 21:24:27 | zelená vílareagovat