Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
vykloněný... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
Já mám jedinou námitku - u toho je člověk spíš sám... tohle zjevení ruší přítomnost třetích osob...
pod vlivem harmonografu... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
vlásečnice prožitků, jsi svůj, jsi to ty a vždy budeš...přijímáš, přejímáš, buduješ, kouzlíš...
JSI...buď... zachytávej, tanči v jakémkoli počasí... utíkej bosý v trávě či na betoně... jen BUĎ...
11.03.2017 02:29:06 | zelená vílareagovat
prý O ní není co dodat... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
jsme sobě ve středu přístřeším...
jsme nejrychlejší spermie, všichni... ( někdy se tomu nechce věřit), leč nejsme tu k hodnocení...
otisky... to je to, zanechávejme otisky v lidech, v písku... nemůžeme to ovlivnit, ale můžeme to cítit, cítit to, že právě tenhle člověk ten otisk zanechal... díky za ty tvoje... :-)
11.03.2017 02:20:03 | zelená vílareagovat
má nespočet významů... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
možná je to dokonalost v čiré podobě... Monáda... materie, duše... obé... jsoucno...co je víc než jsoucno?
11.03.2017 02:13:09 | zelená vílareagovat
ovariální... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
to jsou ty naše světy... každý máme ten svůj...rozbalujeme si balíčky čehokoli pro tvoření, darujeme je dál, přiťukáváme si na zdraví... voníme si i naopak... tančíme bez hudby i s ní... tvarujeme...
11.03.2017 02:03:46 | zelená vílareagovat
po stopách vzdálenosti... Publikoval(a): enigman | Experiment » Ze života
andělé mají asi tak trochu lidskou podobu... já si něco přečetla o nich.. :-)))a stejně nejlepší je to bez bot... :-)
11.03.2017 01:58:53 | zelená vílareagovat
pod vlivem harmonografu... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
umělkyně... Kathakali :-V :-O;-):-/x-(:-Q:-C:-!x-(:'(:-[O:-)
03.03.2017 22:49:47 | Malá mořská vílareagovat
pod vlivem harmonografu... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
...."spinkej můj maličký,máš v očích hvězdičky,dám Ti je do vlasů,tak
usínej,tak usínej"...........Ji.
pod vlivem harmonografu... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
Nádherné verše pro Ni ať je kdokoli nebo cokoli:-))
03.03.2017 18:44:42 | střelkyně1reagovat
pod vlivem harmonografu... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
Anima je vždycky proměnlivá...tak jako příběhy plné tance, tance plné příběhů...tak jako život sám...
bronz je trvanlivější míň... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
když jsem začala dělat na onkologii, dobrovolně... tak jsem se připletla do kolektivu zaběhnutého, vrchní sestra byla velkej tvrďák... která rozhodně nevzala nikoho nového... trpěla jsem jako zvíře... jak prostředím, realitou, která mě kouskovala na mikročástice, tak tímto... asi po měsíci jsem si sedla do nemocničního bílého ušáku a říkám vrchní končím... zaskočila jsem jí... a to jako proč? protože to nedávám... jasně, smrt tě vyděsila, že, to jsme věděli hned... ne smrt, ale vy... to jsem ji zaskočila...evidentně jsme si nesedly a já nejdu přes tohle... no tak tohle nemyslíš vážně, že... myslím...přišla má kamarádka lékařka ta se kterou jsme to probíraly a fakt jsem si poté řekla, že ne... pozorovala nás a já ji... naznačovala držím ti pěsti... :-)vrchní otočila, super, jsem Jana a podala mi ruku, budeme si tykat...zaskočila mě, zvedla jsem se podala jí ruku a odcházela jsem... kam jako jdeš? jdu se zabalit k sobě... ani ne, jsi tu na doporučení a právě jsi přešla pod lavinou... na doporučení ti kašlu a odcházela jsem...přiběhla za mnou, jak jako kašleš? kašlu, jsem tu sice na doporučení, ale snad se nebudeme bát... prostě odejdu a rozhodně to tady nebudu hanit... neodejdeš, právě teď jsi dokázala, že sem patříš... konečně jsi ukázala, že na to máš... to jsem se zarazila, najednou mě objala... hodíš se sem... a tak jsem zůstala...
jako bychom se našli
nemuseli jsme si nic dokazovat
jako pyšní pávi
nemuseli jsme pózovat
poznali jsme se
a nic po sobě nechtěli
naše samoty nám byly silou
téměř mlčky se studem
dobroty srdce
03.03.2017 01:49:31 | zelená vílareagovat
chodci nocí... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
mimo prostor a čas... bezčasí bezprostornost... jen ty a kůň... jen ty a to, co vnímáš...
03.03.2017 01:32:21 | zelená vílareagovat
balance na hraně... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
vytvářela jsem obraz ze slepou holčičkou, bylo jí devět let, vyráběly jsme, malovaly a přitom si povídaly... rozestavěla jsem barvy po stole a ona si vybírala, rukou malovala to, co ji přišlo na mysl... samozřejmě že nevím, jak ona vnímá to, co tvoří, ale vyprávěla a rozhodně úplně o něčem jiném než o malování...a já ji pozorovala... její oči, které nevidí, ale to neznamená, že v sobě nemají jiskru a jakou... pozorovala jsem, její tvář, jak se tvářila... pozorovala jsem její ruce a jak si vybírá, nesahala po každé barvě, které se dotkla, vybírala si... dívala se na její malbu... ptala se, co vidím... upřimně jsem odpovídala...chceš nůžky a stříhat... chci... dala jsem jí osahat nůžky, bála se, že bolí, neboj, ... stříhala, dala jsem ji osahat lepidlo a lepily jsme... vyndala jsem barevné papíry,které mají v sobě drážky a mají různou hladkost či hrubost, takže je cítila...vše dělala tak neskutečně pečlivě, že jsem dělala opičky, zda fakt nevidí... zeptala se mi, co děláš? nic... ale cítím něco... fascinovala mě... věděla kdy se nadechnu, kdy se nakloním, kdy odejdu... cítila Ajinu, kdy se hnula, tedy také slyšela samozřejmě...a ona ji dávala hlavu na nohy či si jí k nim lehala... vždy s jistou ji pohladila... mamka by mi nůžky nikdy nepůjčila, pronesla.. bojí se, aby ses nezranila... proč se bojí, když ty se nebojíš? protože nejsem tvoje máma pomyslela jsem si, ale říkám, protože se do obrázku hodí, když něco vystřihneš... naštěstí se už nezeptala jestli se bojím...:-)vyndala jsem i prstové barvy... hladila je, prsty se jich dotýkala tak, že jsem měla pocit, že si s nimi snad povídá tělesně... jaké je slunce? zeptala se... žluté... kulaté... hřeje... dává světlo...září... zavíráš před ním oči... pálí...jak vypadá kulaté... nevěděla jsem co říct a tak jsem ji vzala za ruce a zatočily jsme se dokola... takhle... točila se jí hlava... to je kulatost ano... nechci být kulatá... nejsi, neboj... učeš mi vlasy, pronesla najednou, tak jsem ji česala... milovala, když se jí někdo dotýkal, vycházela vstříc dotekům, zavírala oči... vyprávěla o všem, co neviděla vnímala tisíckrát intenzivněji...neustále se otáčela za mým hlasem... hladila psa, který byl také barevným dílem a já se usmívala... pozorujíc obě dvě spolu na zemi, jak ona ležela na psí dámě a ona skoro ani nedýchala aby nepřerušila tok jejich energií či čeho... a holčička se ji dotkla tak, jako by rukou chtěla zachytit i ten nejmenší detail...seděla jsem u nich a fascinována celým tímto procesem jsem se jen vrtěním ocasu psa ujišťovala, že dýchá... neuvěřitelný...to zvíře se pohybovalo stejnou rychlostí jako ona holčička... měla jsem slzy v očích, jak mi to zasahovalo...když odcházela objala mě... sklonila se k psovi, objala ho a ona se o ní opřela... chytla mě za ruku, pohladila ...
ahoj... a odešla s maminkou...
pes se zvedl a šel je doprovodit, seděla před autem a pozorovala je... nevolala jsem jí, věděla jsem, že dělá co musí... pak přišla, dloubla mi čumákem do ruky , pohladila jsem jí a lehla si na místo... sedla jsem si k ní a s údivem ji pozorovala... sedla si, dala mi packu a štěkla...
dojem času a vývoje reality nenajdete v opravách
ale v zachycení přirozené změny
neukončeného růstu
03.03.2017 01:25:14 | zelená vílareagovat
plá/že ví... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
chvíle u moře... letos v zálivu byly neuvěřitelný vlny, vytáhly mě z postele ušima... byla jsem fascinována... to bylo neuvěřitelný, okamžitě jsem skočila do vody, tedy skočila, byla jsem vlnou skočena... křičela jsem, smála se, otírala si sůl z očí a říkala si ještě tahle a přejde to, ne další a další... prskala jsem slanou vodu... otírala si oči, pálilo mě všechno s chechtala jsem se... když nás večer vezl převozník na večeři bála jsem se... ale usmívala jsem se... houpalo to a on jistej sám sebou ještě houpal... seděla jsem na druhém břehu v hospůdce a pozorovala tu krásu se zapadajícím sluncem...a přála si, abych tam mohla zůstat... dva mladí číšníci nás obsluhovali a někdo vyprávěl něco, nevím už co, ale mě to rozesmálo, ale děsně...a jak říká moje mamka tvůj smích je strašnej... takže jsem se nezastavitelně chechtala, otírala si slzy a jeden číšník co nás měl v oblibě vylezl ven, opřel se o zídku, pozoroval nás, vůbec ničemu nerozuměl a chechtal se... podíval se na mě a rozesmál se opět... asi jsem se trochu styděla a švagr říká, se ti směje... od té doby nás obsluhoval jen on...zdravil mě Achoj...švagr mi říká, podívej jak vždy vyleze, když se směješ... říkám mu, já to ale jinak neumím... poslední večer jim říkám, pojďte dáme si panáka na poslední noc... podívej kolik to stojí, zašklebil se švagr, to je fuk ne, jsi tu poslední večer a naposledy, nebudeme chudší o tolik,, odmítl,,, ptala jsem se našeho smějícího číšníka jak co chutná, tohle si dejte, to piju také... a tak jsme objednali dvakrát to, co doporučoval a jedno mně jiné... přinesl to a panáka dal před švagra, nene, povídám to je pro vás... tak jsme si ťukli ... smál se... proč kupujete panáka cizímu člověku? ptal se švagr,,, cizímu?? není cizí a proč? jen tak... třeba jen proto, že tolik dní se nám věnoval, třeba proto, že se smál, třeba proto, že to jak se smál si budu už vždycky pamatovat... třeba proto, že jsem tu zažila týdny krásy... třeba proto, že tohle místo je krásný a jsem tu naposledy... než přijel převozník seděla jsem na kamenech a dívala se na moře... neplakala jsem,ale tekly mi slzy po tvářích... hladila jsem očima celou tuhle zátoku, hladila jsem kameny kolem sebe a byla šťastná, vděčná i smutná z loučení... v domě jsem se rozhlížela a dívala na vše déle než normálně... ale říkala jsem si,že tenhle ostrov a tohle místo ještě navštívím... musím, protože jsem si ho zamilovala... musím, protože můžu se ještě vrátit... musím, protože je prostě kouzelný...
proti obloze
ve tmě
hučel příboj
kůže oceánu se vzdouvala
pod kropenatou září
z noci vybíhaly
dlouhé bledé vlny
a tříštily se o pobřeží
přílivová jezírka zářila
v temných skalách
jako tavící pícky
03.03.2017 00:42:39 | zelená vílareagovat
přesýpání... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
koupila jsem dětem písek, v plastové bedně písek, co vydrží x let a je tvárnej a hýbe se...fakt... týýýýjo, to je neskutečná věc... něco z něj postavíš a on jakoby ožívá... rozpadá se, hýbe se ti v ruce... tvaruje se v to, co následně chce on... baví mě jen ho pozorovat.. jojo, číslo na psychiatra mám :-))) víc než ty děti jsem z toho byla unešená já... ony trochu zklamané z toho, že nedrží nekonečně, jen jsem říkala , dívejte se... nechtěly se dívat a jooo, já se jim nedivím,chtěly sahat, chtěly stavět, chtěly, aby to bylo pořád a pořád ne aby se to změnilo... ale tak pak to přijaly... ty jejich oči, jak pozorovaly, co se to děje s tím jejich hradem, co postavily, jak se boří, ale dělá vlny a proudí a proudí a proudí... nevím jestli je to fascinovalo jako mě, ale bylo to dokonalý... zářící oči překvapením, teto?? copak? a ticho... smála jsem se, dívej, dotkni se... a oni po svém, plácly mě do dlaně a písek se rozletěl kolem... joooooo....sněží křičela jsem a nedívala se na učitelku co ně mě dělala tytyty... ty ty ty si to uklidíš... :)))
tak si to pojďte taky zkusit... šla... za dvě hodiny jsem jí písek brala z dlaně a křičela obědyyyy ... :-))))
kolik radosti taková jedna plastová bedna plná čehosi, podobného písku dokáže...
Damien Rice - Back To Her Man (Unmixed, Unmastered)
03.03.2017 00:15:02 | zelená vílareagovat