Komentáře přijaté

Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.

Nalezeno 15182 záznamů. Zobrazuji 3076-3090.

připlula ze severních plání... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

Včera mi mamka říkala, když jsi to vše zjistila, brala jsem kopec po hrbolech a co nejrychleji a nešlo to... myslela jsem jen na to, co se ti honí ve tvých 17 ti leté hlavince...
otírala si slzy...
přemýšlela jsem proč na tuhle minulost myslí...

bála jsem se...
nebyly mobily, nemohla jsem... jen jsem se večer dívala, zda se ve tvém pokoji svítí, jestli ještě jsi moje...

mami, jen jsem chtěla chvíli, okamžik...
Já vím, ale byla jsem šílená...

oddat se bezpodmínečně
druhému člověku
kterého milujete
znamená zpřetrhat všechna pouta
kromě touhy neztratit jej
což je nejpoutavější pouto ze všech

pro jeden nevyzpytatelný úsměv
ovinuté paže v teplém objetí
ohraničeném dvěma centimetry
magického kruhu kolem vás
s fantomem v lehkém oparu
koleny pokleslými
a kotníky plovoucími
v safírovém prachu

Nikdy jsem mami netušila, ale jo potají, že to tak máš
Naše malá, ještě víc...

moje oči zabrousily na vzkaz táty, co mám doma zarámováno
Ve škole samá jednička
no kdo to je?
no přeci tátova Evička!

na kánoi z krystalu
ruměná jako rozbřesk
půvabného vzhledu
s jakousi mystickou svébytností
kterou sotva tušíte
natož aby jste si ji uvědomili
neboť život vás připravuje
o čas i pozornost
ovšem při zpětném pohledu
znenadání zjistíte
že na ní bylo cosi fantastického

A v jeho očích napořád...
Tohle je dokonalá láska... napořád...

Víš mami, já už přeci navždy budu vaše...
Neboj se...

26.11.2016 05:39:39 | zelená vílareagovat

tanec v čálku nicoty... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

víc takovýchto světů...

v tom místě u moře jsme zašli do města...
courali jsme městem, přístavem, snili o lodích , co vlastně ani nechceme...

a najednou vidím vetešnictví..
zachvělo se mi srdce...
musela jsem vejít, já totiž vždy musím vejít...

Hi ...
Hi...
Zbytek komunikace osvětlil partner, já vplula...
dlouho jsme byli,
ta vůně...
tolik jsem toho držela v ruce..

křížek... váza... hrnek, musím objevit hrnek, památka, pocit... našla jsem... zaplatila...
svírala to vše v dlani... hladila, smála jsem se... díky, že to chápeš... chápu, mám rád, když ti září oči...

přijeli jsme domů do bytu u moře, švagrová, tak co??? co to neseš? zázrak... tedy brácho, ty neumíš zakročit?
Vynechala jsem tuhle otázku, umyla všechno a křepčila radostí... šla nahá do moře... tančila po bytě...
Když máš na takovýhle hovadiny, tak jsi na tom dobře, ... podotkla švagrová..,
ne ne, mně radost nezkazíš...
její bratr jen řekl, dívej, jak se směje...

možná si ségro zapomněla mít radost...
Ona ji má ze všeho...
Kolik to stálo?
...

Udělám ti do do toho hrnku kafíčko?
co??
Tak to určitě ne,,,
Dobrá...
Já jo!

Závan čehokoli, krásy pocitu, chutné v souladnosti kávy...
Jééé.... jdu k molu, díky - v sobě - díky zálive, díky ostrove, díky ...

vpíjím se do prostorových očí
proplouvám
a za nimi je neprobádaná krajina
nový svět
ve kterém není žádná logika
jen poklidné bujení
nepřerušovaných událostí

...

26.11.2016 05:21:27 | zelená vílareagovat

byl to starodávný svět... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

ten starodávný svět mi hojí rány...

před pár týdny jsem prožila holčičí den...
v Praze...
v deset první pivo... poprvé v životě, v půl 11 druhé.. tak dáme Evi ještě třetí a půjdem... tak jo a ten svět byl zázračně modrej...

procházky, smích, povinná údržba..
večer s chlapi a tatarákem... a muzikou co přátelé netušili

byli trochu zděšeni a já s partnerem nadšeni...
tatarák ...oooo...
a hudba na kytary ohh...
kamarádka šla spát kamarád chvíli déle poseděl..
když hráli písně byl nad věcí arogantně... posedlý svou moudrostí...

znám ho dlouho, ale jeho studenost a arogance měly dobrej den, proklouzávala jsem tím... naslouchala muzice více než slovům, co chladily víc než se zdálo...

když jsme zůstali sami, ulevilo se mi...
hmmm...
čas vnímat, nepotřeba komunikace ve slovech, ...

déšť ustal mraky se trhají
nebeská klenba se rozevírá jako vějíř
její modř se rozkládá
v prapůvodní fialové světlo
v němž vše vypadá přirozeně a povědomě
takže se mi chce strhnout ze sebe šaty
s rozběhem se vyšvihnout nahoru
vznášet se ve vzduchu
a vykoupat v oblacích
nebo se natáhnout do trávy
a vychutnávat kataleptický trans
kdy se kámen snoubí s oblohou
ve věčné červánky lidského probuzení

...vím proč ticho nebo to něco dává...
po tomto večeru umím odcházet a vnímat...

26.11.2016 04:01:17 | zelená vílareagovat

když zmýlená neplatí... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

dloubni do mě...
jo někdy je potřeba mít slzy na tváři...
a já je právě teď utírat nebudu...

přátelství někdy bývá drsnější než čekáme
rodičovství někdy sakra bolí
partnerství poměřuje

někdy jeden potřebuje sedět na patníku
a čučet do tmy
rozeznávat hlasy i události
kašlat na to že je zima
kašlat na to že prší

uvědomovat si svědomí
uvědomovat si sebe

lítat výš a výš
padat níž a níž

a tam někde v zrnku písku
vidět, vědět, cítit

že je to tak
že pole orané už neorat :-)

https://www.youtube.com/watch?v=vW9Fwfa-hzQ

26.11.2016 03:36:42 | zelená vílareagovat

bylo to jedno z nepatrných odpolední... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

moje máma jezdí na osamělém kruhovém objezdu v protisměru... brrr... je mi sedmdesát si to mohu dovolit brrr...
jasně...

26.11.2016 03:16:08 | zelená vílareagovat

Geonauti... Publikoval(a): enigman | Experiment » Ze života

a tam kde dříve byla voda je nyní sucho :-)

26.11.2016 03:05:20 | zelená vílareagovat

čile... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

hooooooooooooop...
někdy to chce vyskočit, někdy zadupat, někdy zatančit...

26.11.2016 03:00:47 | zelená vílareagovat

křestní... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

v jednom městě jsem vstoupila do kostela...
klaním hlavu a držím se za srdce když na ta místa vstupuji...
vdechuji ... děkuji...

místo, s kasičkou, s obrazy, dřevěný oltář
ne, nejsem fanatik, ale věřím, v něco ano...
dávám do kasičky nějaké kuny a zase se klaním a odcházím...

švagrová se mi před kostelem směje, snad se tu nemodlíš :-)
ne, ne,... jen děkuji- jde mi v hlavě... ale neříkám to nahlas...

jdeme?
jojo...
na zmrzku?
jojo

pohladila jsem ty krásný dveře, poděkovala a šla na zmrzku

vanilkovou ...
jíš ty vůbec jinou konstatuje švagrová
Ne, téměř ne...
Ale měla bys taky ochutnávat nějaké jiné....
Měla bych, ale....
v duchu jsem si říkala i ty bys mohla ochutnávat ...

26.11.2016 02:57:36 | zelená vílareagovat

i zavířilo slunce na západě… Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

seděla jsem u paní...
přístroje vydávaly zvuky života...
ona měla dlouhé světlé vlasy stažené do drdólu...
v krku ji pulsovaly odezvy života...
držela mě za ruku...

povídala...
vyprávěla
sem tam jsme otíraly společně slzy...
byla tak krásná v mých očích

staniční sestře říkám po prvním sezení, zítra přijdu... známe se, mrkla, je to VIP pacientka, to bylo fuk, přijdu...

smála se ode skla co nás oddělovalo...
povídala, vyprávěla, sem tam jsme otíraly společně slzy

pár dní jsme si povídaly, pár dní jsme si dávaly...

střih, večírek
zemřela mi babička ve středu povídá mi ...
ta? co jsem....
ta...

vím, že jste s ní byla, děkuju...
mlčím...
hraje večírkovská muzika ... zaháním slzy, to se nehodí...

...
přízračná bytost
vykřesaná ze skály
vyslaná beze jména
bez odstupu vlastního stínu
kráčející v pustinách Gondwany
kdy vše tonulo v jednotě
jenž předcházela vzniku názvosloví
...

říkám jen pár vět, o tom, čem...

... a na zemi za ní
zůstávají zhašené věci minulé
i věci jež nedojdou zrození
...

děkuju...