Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Má paní, plamen snění,
Vaše slova do noci hoří,
Ztišuji dech, když Vaše slova dohořívají.
V pekle či v mechu, kde hříchy blednou,
povedete mne cestou temnou?
Nechť tedy ztichnou i kroky naše,
nechci již mluvit o pekle, hříchu… či o trestu.
Přijměte mne v jediném pohledu,
v doteku tichém, v tom jarním vánku,
Vy víte, stejně dobře, jako já,
Že oheň si neklade otázky –
On jen hoří, žije.
Manipulátoři Publikoval(a): forget my name | Básně » Ostatní
Krásně to šepoty vlastní...
Podlehni a nech se naladit...
Jak pěkně lidé hrají...
Když sami nerozhodují...
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Má paní lesní,
vždy se divím,
co ty Vaše prsty nevymyslí.
Odhoďte šat přenádherný,
hranice již čeká,
budu objímat Vás hodiny.
Až lesní píseň spěje,
Až popel se zvedne,
Až oheň uhasne…
Tehdy Vás vtisknu do mechu
kde šeptá v těžkém dechu,
kde rosa doteky svádí
kde touha v mlze se nevytrácí…
Pak má kůra Váš žár pohltí
jako plamen, jenž námi miluje,
jako vánek, jenž námi zachvěje,
jako stín, jenž se v extázi rozplyne…
Hlouposti nevymýšlejte!
A nyní, mne náležitě potrestejte!
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Stín tančí jen tehdy, když světlo pěje,
když měsíc svůj stříbrný šál oděne,
jen v té chvíli pohyby se rodí,
jen v té chvíli vánek šeptá dál.
A co je čas pro toho, kdo létá?
Jen pocit, co listy odvál.
Avšak, květiny vždycky doplují zpět,
a s nimi i slova, co v tichu hoří;
protože stíny se vrací, jako lesní zvěř,
a tančí dál, i když slunce se moří.
Možná jsem jen snem?
Co spletl si tvé vlasy s rudým nebem.
A tak... kroužím nad hladinou,
křídla mě nesou tam, kde slova nemají jména,
a když, do plamenů, vracím ti tvůj květ,
je to jen vánek, co hladí modrou krev.
Nezůstávám, ale ani nemizím -
Jsem jen dotek mezi světy.
Mezi sněním,
mezi probuzením,
mezi písmeny,
co se jednou rozplynou, jako mlha nad jezerem.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Já?
nejsem ten pravý,
vlastně ani ten levý...
jen stín,
jenž se klouže po hladině,
tancující nad propastí,
nikdy nekončící...
Sleduji tě, ale nedotýkám se,
jen zanechávám otisk v prachu,
písmena v srdci, co nikdy nevyrostou,
jen semeno, potrava pro světlo,
jsem jen přelud, co tě doprovází,
tak nehraj si semnou....
a jen mě prostě sněz
nebo snad?.. Tančíme na vodě,
kde každý leknín je dotekem,
a každá vlna výkřikem,
co nezní, ale vášnivě pěje?
Jsem stín, jenž se vlní na okraji,
tvé prsty mě téměř šimrají,
ale nikdy nezastavíš tanec,
co rozproudil lesní kanec.
Horko, co ti vychází z těla,
a studený dotek, co se mě týká –
v tanci na hladině jsem krásnou iluzí,
a ty vánkem, který nikdy nepolíbí.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
A ty si myslíš, že jsem si nevšiml,
kdo vrhá lopuchy do tancující hladiny?
Měsíc ti svítí do očí, do odrazu té vidiny
a já vím, že se potichu směješ, kouzlíš rýmy...
A když si jeden květ vpleteš do vlasů,
voda tiše zavíří – zažárlí,
že jí, již více, nepatří.
A já?..
Jsem jen šílenec, co dávno zapomněl,
zda je nahý kvůli vodě, či snad rusalce,
nebo snad proto, že nezná to správné slovo.
Avšak nezapomínej,
že za představení,
jen zaplatit nestačí...
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Nebojím se proměny v ropuchu –
možná už dávno kvákám do větru,
Přece jen, sedím na kameni u lesního jezírka,
čekám na kouzlo, co mě promění zpět v nezbedníka,
možná se mi líbí být součástí ticha,
kde měsíc maluje cestičky po hladině
a noční květy šeptají zapomenuté hlavě.
A nebo jsem nikdy člověkem nebyl –
jen slovem, alchymistou bez bylinek,
mocným kouzlem, takovým neživým tvorem.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Magie se vždy vrací tam,
kde ji srdce nehledá.
Magie se vždy vrací tam,
kde ji srdce cítí.
Až obejmeš strom; on ti odpoví,
zbaví tě všech pochybností.
Až listí rozfouká vzduch popelavý,
však on tě pohladí.
Až slunce rozjasní cestu –
poté poznáš... že jsi tu, tam... přesně kde máš být.
Tehdy;
budu doufat,
že písmenka.. jenž mluví,
jsou zakořeněná hluboko v obuvi,
stejně jako strom, u kterého stojíš.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Život není jen o odpykání,
je v něm krása ohně, který září v temnotě
a ten tvůj očividně hoří silně.
Ať ti dny přinesou víc než jen čekání –
ať jsou plné barev, které patří jen a jen tobě,
ne proto, že musí, ale protože může.
Dřevitá pěna Publikoval(a): Aotaki | Povídky » Filozofické
Děkuji; kdo jiný, správnou cestu vyčmuchá, než přítel čtyřnohý?
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Fénix vždy vstává z popela,
ne proto, že musí,
ale pro dar i prokletí,
který/é nikdy zcela neovládá.
A pokud tvým posláním je dávat,
pak věř, že i na tebe jednou světlo dopadne,
plamen, kterému nebudeš muset odolávat –
bude prostě jen tvé, jedinečné až mimořádné.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Někdy hledáme stíny tam,
kde je jen divadelní hra.
Někdy vidíme bolest v řádcích (předpokládám),
které měly být jen obyčejnými písmeny (fanfára).
Pokud jsem vkročil tam, kde smrtelník umírá,
mrzí mě to –
snad příště namaluji slova přesněji.
Dřevitá pěna Publikoval(a): Aotaki | Povídky » Filozofické
Vše, co člověk prožívá, je natolik realistické, nakolik tomu uvěří... a to nemluvím nejen o prožitku.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Některé řádky, nechtěly být vyznáním,
možná jsi v nich slyšela ozvěnu citu,
který tam nikdy nebyl.
Co když nepsal o lásce, nevolal jméno,
jen slova se rodila v prachu,
které nepatřily nikomu.
Pokud vzbudil plamen, který neměl hořet,
pak promiň – nebylo v něm kouzlo,
jen obyčejný kouř písmenek.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Možná šlechtic nemlčí z bídy pergamenu,
Možná slova skládá v prachu,
Kde v tichu hučí vítr dávných přísah,
Snad se bojí, že písmenka by nebyla hodna tvého citu.
A přece, není sama láska, pergamenem?
Není touha náHodou bezednou, (B)
Kde každá slza je inkoustem,
Co píše příběhy neslyšně?
Možná ho najdeš v odrazu měsíce,
možná v dešti, který zná abecedu nazpaměť.
anebo v písni, co nikdy nebyla dopsána,
a přesto ji srdce pěje již od rána.