Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
Naše práce? Publikoval(a): literka11 | Úvahy » Láska
Chytrý postřeh. Zajímavost je ta, že zamilovanost pramení z toho, že člověk očekává, že jeho partner je ten jeho doplňující protipól. A je to magické, opravdu magické, protože v raných fázích vztahu to tak funguje. A průser všech vztahů je v tom, že v téhle přetvářce jeden nebo oba pokračují stůj co stůj. To je životní omyl hledat svůj protipól v druhém člověku – tedy mimo sebe (přece co kdyby to s jiným/jinou fungovalo líp).
Stinné stránky sebepoznání Publikoval(a): Daniela | Úvahy » Ze života
Předčasné sebepoznání, touha objevit byla zároveň krokem do vosího hnízda. Sice je to šílený, ale pak by ten život byl až příliš nudnej – objevit strach, sublimovat strach a s úsměvem na rtech (i v duši) žít dál. Škoda, že tahle hra moc dlouho nefunguje (nevede ke spokojenosti,ale do pekel). Přitom fakt jde jen o to, se do smrti nezbláznit. A jinak k optimismu: za psychiatrem chodí lidi, kteří ten tlak neustáli – žel je to tak.
První cesta životem Publikoval(a): Lívanec | Úvahy » Ze života
Rodičovský couching bývá dobrý, zvláště když dítěti viditelně hrabe, a nepřipouští si to. Jako třeba, když se má k něčemu postavit čelem, tak raději uteče (to je ta druhá stránka toho dospěláckého života) a z toho utíkání mu začne hrabat a začne se třeba sebepoškozovat, aby ulevilo té psychické tísni :). A když rodiče dítěti nechtěj povolit dospěláckej život, tak si dítě připadá, že jej rodiče o něco ochuzují.
Patová situace pro obě strany :) Nejlepší je vypadnout z domu (to je ta věc – postavit se k něčemu čelem), důsledek je ten, že rodičům už po pár měsících dojde, že o jejich chytré keci nikdo nestojí a aby oni sami nebyli sami, tak raději budou hodní a podporovat aktivity svých dětí.
Pozitivní ale bezcitná Publikoval(a): Týna | Úvahy » Ze života
co jsi ti neřeknu, ale že v článku porovnáváš neporovnatelné, to ti říct můžu :-)
Pozitivní ale bezcitná Publikoval(a): Týna | Úvahy » Ze života
Přijde mi to jako když realista, nebo nedej bože myslitel se chce srovnat s emocionálním člověkem – tedy něčím úplně opačným. Prostě princip ošklivého káčátka, které bylo proto tak ošklivé, protože bylo nádhernou labutí a tím, že bylo mezi káčátky, tak bylo prostě divný :)
Vrácené city Publikoval(a): Zahleděná do vzpomínek | Úvahy » Ze života
Nojo mrtvé city, které ukazují, že něco stále ještě žije. Příjde mi to podobné, jako když se mi vrací vzpomínky na mrtvého otce... komu ty vzpomínky vlastně patří tomu otci (kteý je už mrtvý) nebo tomu obrazu otce, kterého mám v hlavě - tedy přeludu? Asi tak by to mohlo fungovat i s ex-protějškem.
prvni Publikoval(a): MailMann | Úvahy » Ze života
Jo realismus, naštěstí to prvenství platí jen subjektivně a pro nikoho jiného. Neboli ti zbylí okolo jsou taky první, přesně jak píšeš a ti další po nich taky atd. Jinak (mimo hru) tolik chyb na jednu větu jsem už dlouho neviděl – což je taky prvenství.
Smrt jako námět básně Publikoval(a): aravara | Úvahy » Ostatní
Nevidím na tom nic zvláštního - kolikrát se téma smrti objevilo v pohádkách. Kolikrát je smrt připomínána o Velikonocích. A co třeba, že smrt je taky symbol přerodu - konec dosavadního myšlení a tedy nového začátku. Prostě někdo to tak vidí a někdo ne. Někdo zkoumá smrt, aby dostal dopověď na život a někdo život jen prožívá. Nevidím rozdíl, která cesta by se měla preferovat.
Navíc téma smrti je novodobé tabu. Kdo ví, jak se máme chovat k umírajícímu člověku? (A kdo raději ani za umírajícím nejde z různě ušlech/pošetilých důvodů, že si chce toho člověka pamatovat, ještě jak byl zdravej?) A vůbec, kdo z umírajících ví, jak se má na smrt zařídit? Jaký máme názor například na eutanázii - je to služba, o kterou bychom měli usilovat, nebo si užívat postupné umírání v LDN (léčebna dlouhodobě nemocných)? Prostě o smrti se mluví málo, a na úkor života, a je to špatně - a to že to začínají řešit mladí, je ostuda starých (toto myslím globálně - nic proti vám), že s tím nezačli sami a dřív, protože takhle mají mladí otevřenou cestu pro fantazii a z ní plynoucích omylů.
Život Publikoval(a): Tasha | Úvahy » Ostatní
:) jojo bolest, tradiční měna za život. Tak snad za to získáš nějaké pořádné vhledy a schopnosti.
Život Publikoval(a): Tasha | Úvahy » Ostatní
Když je člověk v prdeli pozná to podle dvou věcí:
1) bije mu srdce
2) dýchá
----
Jojo, každý by si rád přál to, co si nezaslouží:)
Zase jednou idiotem Publikoval(a): Insomnious Tunri | Úvahy » Láska
Píšeš přímo pod dojmem okolností a je to pěkný příklad chaosu. Doporučuji tuhle úvahu (nebo co to je v tvém podání za literární útvar) někdy za pár let, protože s odstupem času uvidíš svůj posun. Do té doby.. vítej v reálněm světě.
Něco o nabývání zkušeností Publikoval(a): RešHeNúnHe | Úvahy » Filozofické
Píšeš, že obohacení rozšiřuje poznání. Ale že to obohacení z poznání(ze zkušeností) není řádně zpracováno, nastává efekt vstupu do stejné řeky. Domníváš se, že to je způsobeno materiální láskou, která aplikovaná na sebe samého se manifestuje jako sobectví, egoismus či egocentrismus. Ale nakonec pravé ponaučení rozšiřuje vědomí a to má nějaká pozitiva na stav světa.
Tak doufám, že jsem svoji interpretací tvoji úvahu moc neznásilnil. Jde mi o to, že to, co popisuješ je introvertní myslitelské vidění světa – aplikované na svět. Nic zvláštního, já k tomu mám třeba sklony taky. To má svoji nevýhodu a tím je absence : myslivého extrovertního pohledu (pohled bez osobních vlivů, strachů apod.) , emocionálního pohledu (jakým způsobem ponaučení funguje na emoce), intuitivního pohledu (co ty dílčí chyby ve výsledku znamenají) a percepčního pohledu (co všechno, co se děje špatně, je ve finále doopravdy špatně). Samozřejmě není v kapacitách jednoho člověka všechny 4 pohledy (extroverní a introvertní navzájem) obsáhnout.
Píšeš, že příčina je sebeláska – nicméně ta sebeláska definuje instanci, která zpracovává zkušenost a zároveň ji ovlivňuje – a tím je „já“. Bez toho, aniž by tě například tvé „já“ nabádalo, že žaludek již nemá, co trávit, tak se třeba ani nenajíš. V tom je ego potřebné a důležité pro zdraví. Pokud se ale ego stane rozhodujícím soudcem všech tělem registrovaných okolností, pak nastává ten efekt, co píšeš o té sebelásce – tj. egoismus. Pozor, to, že k egu připojíš nějakou ještě vyšší instanci – např. boha, osud, ničeho zásadního nedokážeš, stejně je to ego, kdo rozhoduje (a ovládá tělo), jestli to bude tak nebo jinak. Proto i upřímný, duchovní člověk je svým způsobem svině (nebo tomu říkejme tělesnost, hrubozrnost apod.). Ale i tak to není špatně, špatné je jen držet ten jednostranný pohled ideálu, kterej působí ten bordel, o kterém vlastně píšeš.
Takže bych se na to podíval z jiného úhlu pohledu – jde o to, že tvůj pohled na svět je z principu omezen, to není špatně, to je jen unikátnost tvé lidské duše, ale k tomu jsou tady další lidé, kteří to vidí „jinak“, ale jejich pohled je také omezen (ze stejného důvodu). To ponaučení, o kterém píšeš, ale nepopisuješ, spočívá ve všeobecnější dynamice sdílení názoru – ale ne v tom smyslu, že se máme přesvědčovat, kde je pravda, ale pomáhat si v tom, kde je realita – to znamená, kde se ještě myšlenkami pohybujeme na hřišti zvaném lidská společnost a kde už jsme mimo hřiště (a kde je pak už každá myšlenka správná ať je sebešílenější – tedy myšlenky nabývají mystických rozměrů ). Protože to, proč se „já“ stává tím univerzálním soudcem, je kvůli tomu, že mysl, emoce, percepce, intuice způsobují ztrátu nadhledu a tedy vědomí ztrácí obrazně „půdu pod nohama“ a jediný, kdo to dokáže na nějaký čas urovnat, je právě „já“ – ego.
Ideové otroctví Publikoval(a): dead-head | Úvahy » Filozofické
to s tebou souhlasím, zvláštní, jak se lék stal za několik desetiletí najednou jedem :-)
Ideové otroctví Publikoval(a): dead-head | Úvahy » Filozofické
Logika a šlechtění myšlenek, to fakt bolí - jen nevím, koho to bolí víc, jestli ty, které mají k myšlení dispozice, nebo ty, které k tomu ani dispozice nemají - i tací žiji mezi námi a dokonce pokládají za své právo prezentovat svůj názor :-D To není špatně, to je jen rozdíl pohledu a preferencí - od toho jsme lidi, ale opravdu strašidelné situace nastávají, když si takový člověk snaží hrát racionalistu (protože to tak většinový názor vyžaduje).
Globální restart v podobě krize se osvědčil několikrát, žel pokud není k dispozici vizionář, který objeví cestu, kudy kam, pak krize byla zbytečná a zase se bude čekat na další, zpravidla katastrofálnější verzi krize. Tohle vychovávání osudem je masakr, snad je nejlepší tuhle dynamiku (krize-samonáprava) přesunout na běžné vztahy, které mají sice strašný dopad na jednotlivce, ale je to menší katastrofa, než když tím prochází celá společnost...
Ideové otroctví Publikoval(a): dead-head | Úvahy » Filozofické
Co to znamená nestarat se? Někdo příjde s logikou a se slovy a díky nestarání se jen to téma přesune jiným směrem, ne? Třeba do pocitů, představ... no, myslím si, že na provokování autorit to je dobrý přístup.