Básně autora Amáta
Nalezeno 41 záznamů. Zobrazuji 21-40.
...Nejsem než trosečník pod vratkou oblohou...
Když kroky odezní, po lidech zbydou stíny... a pachuť dávné viny, krutě vrostlá do krajiny.
Miloval život, s vyhnanstvím se slovy pral... Se světem přízraků se veršem rozžehnal...
Ta věčná touha po splynutí...
Rozpůlený měsíc bil do kovadliny času... Kolem se rozlétaly žhavé roje hvězd
Přichází pokažné příliž brzy a vždycky nás trochu zaskočí, jako bychom neměli čisté svědomí..... to když do kraje vpadnou první bělostné vločky sněhu.
Kdy je v krajině největší ticho...
Snad...se jednou svých slov přestaneme bát...
Dotek se zemí je vždycky uzdravující a intenzivní zážitek...nejen na podzim...
...přítomný okamžik je největším uměleckým dílem...
Za studeným sklem vlakového okénka se míhají obrazy s příchutí tlejícího podzimu...
Smím prosit...?
Z místa, kam chodí spát andělé
Určitě už jste tam někdy byli...
Mé okno je jako průhled dětským krasohledem... Chcete do něj nakouknout se mnou? :-)
Květiny rozkvétají v tichu.
Jsou chvíle, na které se nezapomíná. Chvíle, kdy se vás krajina, jíž procházíte, dotkne tak silně, že se stydíte o tom nenapsat, abyste vzdali hold kráse tohoto okamžiku.
Co ještě nebylo napsáno o pomaňující chuti čaje? Text vznikl nad šálkem, který chutná jako podzim...
Miluji atmosféru, vůni a setmělost prastarých lesů...