Výběr autora Laven De Brig

27.08.2018

Zhasni prosím světla budov
nechci uz usínat bez hvězd
bojím se té tiché (ne)tmy

bojím se že jednou je zapomenu
a budu i bez

Hudba utichá, tanec končí

Mrazivý večer a deštivá sněžná snůška
se tajilo nad plavovlasou dívkou
Oči zavřené a tělo, šaty i vlasy
se vlnily jak pomalu tančila <

Brázdím se již známou hladinou

Až se setmí, nechám tě jít.
Nechám tě jít a pojedu domů
a po tom krásném dni si řeknu
A je to tu zas

Už zas se topím

Proč neseš to, co ve mně umřelo

Po tolika letech ses zeptal
na mé platonické růže
zda prospívají a jestli
znova vykvetou
Ale já nechala vykácet vše své
růžov

Mám nějakou nemocnou muzu

Jsi příjemný jak ocet
snad jen svým prostým bytím
nebo jsi jen nezavřel láhev
a zkažené víno se ti vlilo
do srdce

Tady

Trošku jsem zaspala :D

Červené, modré, růžové, hloupé
všemi barvami jsem kvítky točila
a v poli mezi plavými klasy
jimi skoupě mezi stébla vstoupila.

...

Můj smutek je suť dešťů
jež pádí přes tvůj zrak
Dals nabídku které se
nemám vzepřít
aby se má tíže rozplynula
v mrak
<

Od reality a běžného chodu věcí

Kam mě ty oči svádějí?
Proč mě vábí i když mě nechtějí?
Tam, kde kraj hnědé zeminy a hor,
zašla jsem v pouhé zatoulání.

Nem

Pozdě je i v noci, která se mění v ráno.

Další list a rozlitý kalamář
ti píšou další psaní.
Skládají symfonii akorát bez melodií
kde noty přestávají a ticho hrabe
na strun

..

Řinula se řeka řinula
znala jen pramene
a neznala konce
když protékala hedvábným údolím.

Po jemných brázdách se plavila

Povídání si s umělou inteligencí občas stojí za to

Sedím v prostém světle noci
a polykám nežně suchou hořkost
naší konverzace.
Už jsi měla i lepší vtipy
ale tys rozumu nikdy moc nep

...

Nerozumím
změnil jsi řeč a tvé písmo
je mi cizí

společně se mnou
jsi spálil podzimní listí
tak aby nezbyl ani slovní

Upřimně to asi není moc sonet, ale zkusit se musí všechno.

Ten libý hlas, však chabý smích
ta drsná kůže, těžký dech
Mě hladí něžně po tvářích
I ve všech nejhorších snech

Ty hnědé o

Daleko od rozumu nebo čehokoliv logického...

Za okny byl slyšet utichající noční život a zvuk motorů posledních nočních autobusových linek. V pokoji bylo slyšet slastně unavené oddechování. Jeho

¤.¤

Tam u zámku tam
kde se kámen bije o kámen
a vítr maže řádky historie
odešla jsem od tvé opuštěnosti
a
zanechala tě míň ne

Vytvoří vám kousek přímo od sdrce ale na city srdce nemá...

Začíná zima i když mou kůži červenec pálí a jako kapky láme žár vypalující opravené střepy   prázdné srdce
hrnčířovo

hlínu lép

...

Ptal ses kde rostou růže
v tom největším mrazu
ale já tě nechtěla zklamat
a nechala je vykvést

bez vody v pusté půdě

Když už se pomalu přikrádá zima...

Vracím se
vracím se do míst
kde jsem začala
Tam kde již vítr odvál podzimní listí
a vše ostatní schoval sladko-hořký sníh

Tento text by byl pro jednoho speciálního člověka, který se sice vždy v mém životě jen mihne, ale vždy na mé duši zanechá stopy

Již je to dlouho kdy tvou přítomnost
zvěstoval vítr v korunách stromů
v mé mysli jsi však nikdy neodešel
I když jsi jen trochu zvířil v

Pamatuješ jak jsme kreslili
luně popelem po tvářích
a jemně přikryli noc
dekou společně s našimi
pozdními hovory?

To