Výběr autora Náladový básník

každej člověk přede mnou je hnusnej jako tvar co zkameněl ve zkřivení   tvar samoty v očích zaschlý slzy vyhořelejch ospalek vyschlá čela vytepa

mě pod měsícem 
jak vykoupaný od hvězd 
střásám zbytky stříbrného prachu 
z pláště černé sestry  jak z východu kloužu po tenkých linií

tělo vstává samo                  nevím jak sápavá rána zmučeného listopadu
svazují mě k posteli
a pokrývají odvátými listy
kterým v

proč jen jsme my tak brzy vykvetli? smějeme se do tragédií našich životů protože není jiné místo k žití   z telefonních budek marně voláme po pr

Ptám se tě zranitelně jak bys mi chtěla ublížit abych se do tebe zamiloval znovu   a tvoje rty odpovídají  věrně a křehce jako křídla ptáků  kte

Pátek bez vidiny
a vidiny slyšin
jako lekání klekání nihilický srdce v šeptání
vzdoruje deptání
a zlomenýmu citu Zaseklej v km

nebudu o tobě snít 
dokud jsou všechna okna v mém nádvoří 
otevřená 
a budeš do nich vstupovat 
bez očekávání  máš skrytý talent 

Snídám sny 
co se mi spánky v noci mihly 
a neusnuly  Dívám se z okna jako bych spatřil 
dvojníka 
a vykládal mi karty 
co j

Znáš slova v mým hlase ten hlas co nahlas mluví ale většinu času neprozradí (třeba tiše pouze) co je zač   Posloucháš mě ráda ale jenom doku

Není skoro nic horšího než  než když si nerozumíte  - v umění    To se pak před tvýma očima najednou najednou rozmazává její tvář  - neumělecky

hledám jedno slovo který by řeklo všechno co nesmím nikdy říct ani sobě   srdce nebuší všechna vina se odvinula procento lásky nula a myslím n

den se prořekl bylo to vidět po nebi jak ptáci střemhlav prostřelovali mraky a slunce do děr tlačilo soumračnou krev   dodalo mi to odvahu vyčíta

procházeli jsme se v parnu rozparek ti hladil kůži a potisk květin na tvých šatech ožíval   proč se vzdaluješ? cože?   ani jsem to nepostřehl

jsi levačka jako já a usmíváš se v hromadné dopravě  jako já jen tak na nikoho a pro nic přestože se budíme hned po ptácích   máš velký nos j

myslím že jsme si ve vlasech našli v š e c h n o čeho jsme schopni   každý pramen se prozradil padající na čáry dlaní synchronizace intencí ne

krásu piješ pohledy sotva odzátkuješ víko člověka   a člověk pod víkem dozrát tvému jazyku nemá čas   příliš dýchá na tebe svěžím tvarem svým

Sen -  vidět dvojmo i to žít  i když se někdy ráno budíš a všechno to jde pozpátku od duše ke spánkům jako když z ohně leze kouř   protože jin

copak jsou ty zčervenalé studánky které každým zamrkáním tak divoce lovíš aby se ti nevylily?   tou krátkou dobou o životě celý jsi už zešedivěl

mohli bychom proklouzávat hemisférou pouhými doteky prstů nebo vlhkými rty, a tam, kde se lesknou chodníky pátečních ulic a na půlnoc kývají zvony

čelíčko nakřáplé nad městem sípá výdechem zpoceným nemocí zalitým podzimem studeným nad tíhou havranů bázlivě dřímá   něco je ukryto za šedí mra