Díla autora Hanuš
Nalezeno 260 záznamů. Zobrazuji 181-200.
Chceš mi zase lhát, sex je lék je tvůj stres, řeknu akorát, až skončí past a začne další lest, a tvé nejsmutnější šaty, jen sláva a prachy
Své oči k nebi připoutám, milosrdná je dnešní noc,v lásce a smrti žiju tady i tam, já nemohl ti přijít na pomoc, Možná teď stojíš tam u nebeských bran, opojně krásná je ta noc, v lásce a smrti žiju tady i tam, dnes přišla jsi mi na pomoc
Nocí se plížím, nemám cesty směr, nocí se plížím, můj svět je vitráž matných skel. Tak kde je tvůj dům? Tak moc ti chci ti říct. Proč já se trápím. A co my teď s tím
Tma a v ní hoří tvé oči, stačí jedna jiskra, která ve mě skončí, srdce mé spálí pohled tvůj, tak říkám stůj a neriskuj
Osudný den, vnímám chladný stín, chci zbavit se všech pout, pár věci podotknout, poprvé vím, že polomrtvý jsem a uprostřed života spím
žádné zítra, jenom teď, hejno racků krouží nad štítem střech, stačí říct jen pár slov místo dlouhých vět, být Ikarem riskoval bych pád, s pokorou, s vděčností, pro tebe, rád
Ztrácím hlavu, když zlátne slunce a padá déšť, v tu chvíli budeš to ty, kdo bude mě vést, vnímám souhru živlů a ten den má zvláštní jas, v kalužích rozkvetou lány květů nevšedních krás
Déšť,na zázrak se mnou věř, Déšť,v jednom rytmu je náš tep, Déšť, bere nám ze rtů dech
Věčným jarem půjdu rád, tam zlatý déšť se k zemi sklání, na harfu v ulicích lidem budu hrát, když vůně tvá, mě tak vábí.
Cítím, jak mě láska mění, jak ve mě dýchá ta svěží síla z pralesů, ta láska je jako rozvodněná řeka, a kouzlo má, jak letní vítr, co v polích prstem kreslí do klasů.
Proudí městem, brzy je uvidíš, s deštěm, mrazem, větrem, co ty o nich jenom víš? Jdou ulicí, zamilovaní,něžný smích zní, pro všechny lidi přející. Svět můj se otřásl v základech, jsem barevný motýl a ty rozvitý květ
Ať srdce mé bije jako zvon, a svěží vítr z hor mě žene dál, víš, tam kde se řeka do moří vlévá, tam kde se tančí a roste vinná réva, tam žít já věčně budu dál
Křehký sen labutím,100x jsem vyprávěl, možná o první vrásky své, já tajně malý strach měl, teď o jara do zimy, stále vedle sebe tě mám, na perutích lásky do výšek, s tebou rád odlétám.
Už vím, láska má tu moc a žal ten nezvaný host, ať zmizí z mých bran Už vím, kdo je v moji básni rým, co spálil všechen splín a do žil radost mi dal
V duši šrám, těch ran se dotýkám, s tebou vím, že s lehkostí žiju a nicotě unikám
Hřej mě víc, nocí planou tvé rudé rty, hřej mě víc, něžné jsou i divoké věty,když souhra těl, křídla rozepíná, i v aurách milenců, s tebou já budu žít, ten příběh bez konců, napořád.
Možná, že víc věřím, na nekonečno z proudu vteřin, máš mě dál ve své moci, žár slunce pod kůži se vrací
Jsem černou labutí, perutě rozpínám, a smečkou vlků, drápy zatínám, v bouři list, táhneš mě nahou krajinou, po deštích dál, vedeš mě rozkvetlou zahradou.
That moment in time, bare trees, leaves falling down, enchanted by the voice of a raven, I was sure, it spoke about the heaven.
Před náletem much, na svém rameni, zavírám oči, až dravými ústy, to pálivé známení, s rozkoší mi vypalí.
