Básně autora Hanuš
Nalezeno 247 záznamů. Zobrazuji 141-160.
Je to kvůli té mladé dámě, tu krásu z dávných mýtu známe, ona jde promenádou dál, pospíchám, abych ji do náručí vzal. Její hnědé vlasy a boky do všech směrů vlají, převhrnu s kávou stůl, dřív než ona celé davy.....
Do žil se vpila každá vteřina, v ní zlaté listí na zem padat začíná, a já tě v sobě mám. Vnímám čisté nebe, dýchám svěží vzduch, čas je pouhé nic a prázdný blud...
Svět je iluze a malý klam, pár hříchů a stojíme zas u jeho bran, já se vrátím třeba tisíckrát,s horečkou chci se kvůli tobě rvát
i bez pout mě snadno spoutáš, je to přesně tak, jak doufáš, i když s mými city bývá někdy kříž
Věčný lesk světa, to slíbit neumím, sám životem bloudím a v proudu řeky spím, a když teď z úst pára nahá v autě stoupá, pořád jsem to já, kdo ti Karoly rád naslouchá
Já nejsem tovární stroj, já potřebuju svůj zdroj, tvá malá bílá ňadra a klín, jsou ten spouštěč a větrný mlýn a Já padám, padám do víru tvých vůni a slzu někdy roním, když tě nemám, to zatínám pěst a spouštím středně velký děs kolem, dokud prsty nenajdu..
Obrazy morálky zkažený, já nechci dveře zavřený mít, Zkouším cigára, pití, extáze, nenacházím klid, na terapiích si musím lhát,lhát, že rád se mám, klidně si mě vymaž, konvenční lásku nehledám..
Brzdy kvílí, ve mě klid, všechno svaté si můžou vzít,líbám níž tvé bílé boky,zmámených křídel šum zní po celé roky, když mě nesou ze tmy do jiných sfér..
Až zemřu, chci ať má krev zmizí beze stop, chci součástí být těch dravých vod, co k oceánům míří. A cestou zbořím hráze o překot, a když se tu nic nezmění, vezmu s sebou i své běsnění...
Postupně mě zabijí ta zvláštní slast, už tě v žilách mám, veď mě dál a odhal nocí jas, chci vnímat i trpět bez zábran.
Ať rozpadnou se mýty těchto světů, strach stáda a iluze internetu, když falešné morálky máš už dost, řešením je žít jako On, náš dávný Dionýssos
Dýchej ve mě dál, vezmi si mnohem víc, i já chci všechno nebo nic, musí to tak být, až dohoří plamen, rozhostí se klid, v nás
Teď mnou bloudíš v zajetí bílých stěn, a já vzdám se půvabu krásných dívek a žen, v lánech zlatých klasů chci dál s tebou stát, a vnímat život a vše, co nám chce dát
Podpis ve mě zanechá, bude svítit a hřát, jak těžké je ve tmě otevřít oči, když dávno ví, co mě děsí.Tak slabý já jsem, tak slabý já jsem...
Každou tíhou dá se nějak hnout, my dva máme nočním mořem plout, ať se stane vše, co stát se má, ať našim světem vládne ta láska osudová
říkám vám, že všechno je hra citů a těla, ať klidně spí vzdálená nebeská sféra, nevěřím, co terapeut mi už stokrát řekl, že jsi jen projekce, které on se lekl, ať ji zkoumá sám. Psychoanalýza nerozumí nám.
K tobě Já tu upínám své Já. Ta dívka z reliéfu pravdu zná. Láska tisíc tvaří má a tvá slova váhu mají, i když trny růží nás někdy zraní.
O pouhý krok dál, už nemůžu jít když samotné nebe se mě prsty dotýká. Je to krása tvá, neprůhledná, co závojem noci dolů na zem prosvítá
podívej, duha zdobí deště cár, padají níž a na dlani je mám, ta souhra živlů, která nezná klid, tu krásu v duši své já chci dlouho s Tebou mít
Tak se ptám, Kdo tu víří prach? kdo pod kameny mě budí a nenechá dál spát? kdo mi bere můj klid? tam dole, dole v mohylách? Těžké je otevřít ve tmě oči, písek v přesýpacích hodinách každého děsí...
