Básně autora Hanuš
Nalezeno 239 záznamů. Zobrazuji 141-160.
Až zemřu, chci ať má krev zmizí beze stop, chci součástí být těch dravých vod, co k oceánům míří. A cestou zbořím hráze o překot, a když se tu nic nezmění, vezmu s sebou i své běsnění...
Postupně mě zabijí ta zvláštní slast, už tě v žilách mám, veď mě dál a odhal nocí jas, chci vnímat i trpět bez zábran.
Ať rozpadnou se mýty těchto světů, strach stáda a iluze internetu, když falešné morálky máš už dost, řešením je žít jako On, náš dávný Dionýssos
Dýchej ve mě dál, vezmi si mnohem víc, i já chci všechno nebo nic, musí to tak být, až dohoří plamen, rozhostí se klid, v nás
Teď mnou bloudíš v zajetí bílých stěn, a já vzdám se půvabu krásných dívek a žen, v lánech zlatých klasů chci dál s tebou stát, a vnímat život a vše, co nám chce dát
Podpis ve mě zanechá, bude svítit a hřát, jak těžké je ve tmě otevřít oči, když dávno ví, co mě děsí.Tak slabý já jsem, tak slabý já jsem...
Každou tíhou dá se nějak hnout, my dva máme nočním mořem plout, ať se stane vše, co stát se má, ať našim světem vládne ta láska osudová
říkám vám, že všechno je hra citů a těla, ať klidně spí vzdálená nebeská sféra, nevěřím, co terapeut mi už stokrát řekl, že jsi jen projekce, které on se lekl, ať ji zkoumá sám. Psychoanalýza nerozumí nám.
K tobě Já tu upínám své Já. Ta dívka z reliéfu pravdu zná. Láska tisíc tvaří má a tvá slova váhu mají, i když trny růží nás někdy zraní.
O pouhý krok dál, už nemůžu jít když samotné nebe se mě prsty dotýká. Je to krása tvá, neprůhledná, co závojem noci dolů na zem prosvítá
podívej, duha zdobí deště cár, padají níž a na dlani je mám, ta souhra živlů, která nezná klid, tu krásu v duši své já chci dlouho s Tebou mít
Tak se ptám, Kdo tu víří prach? kdo pod kameny mě budí a nenechá dál spát? kdo mi bere můj klid? tam dole, dole v mohylách? Těžké je otevřít ve tmě oči, písek v přesýpacích hodinách každého děsí...
Byl to sen nebo se mi to stalo? na terapii ptám se mnohokrát, city hoří a paměť slouží tak málo, pro krásu žen je snadné i nespoutaně lhát
Nevím, kde se tady vzaly a co dnes říct mi chtějí, sny. Nezdravou barvu mají, bílé prsty natahují, jako smrt. Teď poznám vraky potopených lodí, kde v hlubinách mé já se zrodí
Clona šedých mraků nad ránem bouři uniká, tak prožívej to se mnou, neznámou řečí ona mluvit začíná. Do půdy se vpije a tisíc tváří má, je královnou těžkých mraků, zná vůni vlčích máků a vše vzdálené, s ní tu zůstává
Chci žít teď, o nebi nechci snít, tak živím v sobě hřích, je čistý jako sníh, a přísahám, že se cítím líp...
Vítr od moře začal vát, ještě chvíli chci tu stát, vlny se lámou o skály, šedé mraky plují do dáli, Tenkrát s ní, těch pár dnů, já v sobě mám....
Kdo jsi a odkud já tě znám? Kdo vlastně jsi a proč pod kůži tě mám? Ten obraz, který vidím, když nemůžu spát. Ta tvář a dlaně co nesou mě až do mlhavých rán....
Od starostí na čele tvém je malá rýha a já z ní věštím, co všechno chceš mi říct, v těch slovech dýcha zvláštní síla, možná jednou, víc to pochopím, jak blízké jsou naše vzdálené světy, když vítr stromům sáhne do listí, proč všechno otáčí se.....
Pokaždé, když tma šátkem zdobí moje oči a já tu ležím, sám a bez pomoci tak sním, že jsem motýlem Mávnutí křídel a život změním na věčný sen,ve kterém já neslyšně projdu po těle tvém, kurz letu je tam, kde máš tělový krém, a pár dlouhých vteřin spadne