Díla autora Hanuš
Nalezeno 253 záznamů. Zobrazuji 121-140.
Trochu ztracená bývá ve svém světě, ledy hladí dál, prý ať v nich kvítí kvete, z louky celý lán, rudých vlčích máků, odkud já ji znám, tu dívku v šatech letních vánků?
Tajemná, jako luna, déšť a na kostele kříž, Překrásná, že kvůli ní v transu bdím, duše má nenachází klid, modlitbou se to nedá zastavit, jen v dlaních růží trn, půvab té dívky může pochopit a já to vím, hrad střežím..
Ze dna se odrazit, a hlavou strop prorazit, je lék, když se zasekl čas, v nás se zasekl čas, chci jako dým stoupat výš, i s tebou bývá kříž, já nejsem lhář, jen odkrývám, že mám druhou tvář, svoji druhou tvář..
Řeknu ti má milá, já jinou dávno mám, a chci ji vážně celou,už nemá cenu lhát, Já vím, má milá, je to velký šok, na spící tvář ti šlápnul zrůdný velemlok...
Nevíš, na čem tu vlastně záleží, tak zahoď se mnou prázdná závaží, když Luna bledne a řítí se do rána,přísahám, že Ona svou krásu rozdala ti sama, a ty klidně zůstáváš svá a nepoznaná...Buď mým zvláštním přeludem
Na baru začneme Jacka pít a kolem házet řeči medový, v tůních se oči utopí a lži nám snadno uvěříš, že já a ty jsme na stejný lodi, že láska nás vždycky hodně bolí
Neptej se, jestli já mám strach, jestli jsem gentleman nebo vrah, co na tom záleží. Divný svět v hlavě máš, jenom knihy a tichý pláč, já syrový maso mám rád, tak se holka trochu snaž...
Jako slunce vstává z tůní očích tvých a všechny tóny nechá tělem rozeznít. Hebkou náplast na rány nalepí, a dávný šřámý zlý nechá v prázdno odeznít. Dálky vůbec nevnímá,ze zimy vchází bosá žárem do léta.
vím, že tvoje rty, sladký i prokletý, mě na zem srazí, už brzy a navěky. Máš ten dar, vrátit déšť do pouště, když někdo jako já, se tvojí duší prokouše...
víš ta pravda je nám souzená, ta odvaha žít ti zlomí ramena a třeba i srdce a žádný chirurg to nití nezpraví, strach je falešný bezpráví, co tě užírá a poutá tvoje krásný hebký ruce....
Možná budeme hrát hru, co jsem s tebou hrával, tenkrát jsi byla Sabina a moc šancí já ti nedával, možná pro tvůj strach, který šaty strhával, že když anděl spí, Ďábel karty tajně rozdává...
Já jsem vítr a ty budeš tma hvězdami posetá, oblohou se zrcadlí ta naše hra a duše nespoutaná. Náš surf a diagnóza F, v šedým moři svítí zlatá žíla, k čemu jsou terapie? tady život na síle nabírá...
májový den soumrak v parku vítá, to když kámen na rtech soch sní, že láskou ožívá....
Mráz si venku hraje, do oken monogram nakreslí, a bílý sníh do rána neroztaje, ve stráni zůstává ležet tajemství. Jedné krásné dívky, která láskou dýchala...
zjevný blázen ve mě, se víc nebrání, jako věčný dítě chytá sněhové vločky do dlaní, Ty krásný chvíle, spolu ještě chytnem, zas naproti mi běžíš s tím plavým afgánským chrtem a k ránu voláš...
Láskyplné objetí, a dlaní po kabátu ji sjel, Ti dva nic neřeší, z čirého nebe blesk do nich sjel. Možná se chtěl ohlédnout, jeho rtům však nedá vydechnout, tak líbají se tu víc, bez riskování, by nebylo nic....
Ona ví, kde cesta končí a útes začíná, Ona je tvůj poslední nádech a nejasná vteřina, Ona je bouře, co bere světlo z majáků, Ona je vítr ve spirále z bodláků...
Hladíš moji dlaň s klidem dál, ležíme nazí a stoupáme bůhví kam, jako z ohně táhlý šedý dým, který já na sněhu zapálil a nikdo neví, co s tím, Já, já jsem bez zábran
Je to kvůli té mladé dámě, tu krásu z dávných mýtu známe, ona jde promenádou dál, pospíchám, abych ji do náručí vzal. Její hnědé vlasy a boky do všech směrů vlají, převhrnu s kávou stůl, dřív než ona celé davy.....
Do žil se vpila každá vteřina, v ní zlaté listí na zem padat začíná, a já tě v sobě mám. Vnímám čisté nebe, dýchám svěží vzduch, čas je pouhé nic a prázdný blud...